poezie

František Gellner

Odkaz na wikipedii

Puberta

Příliš záhy lásky o hodech mně pěla,

o zhýřených nocích, o náručích děv,

příliš záhy znavil údy mého těla,

její lákavý a slibující zpěv.

Ale marně ruce mé se vztahovaly

ku prostřeným stolům, byť jen po zbytcích.

Na svá prsa, v nichž se žáry masa vzňaly,

rval jsem jenom chimér mlhovitý sníh.

Ó, ty dlouhé noci zoufalého bdění,

když se v okna jitro stále nevrací,

a když tělo, pro něž není ukojení,

v nelítostné temno tupě krvácí.

_________________________________________

Demaskovaná láska

Dobře jsem jeď a dobře jsem pil

na večer ve Pšorrbroji

a v noci jsem se nasytil

smyslnou láskou tvojí.

Tvá malá ramena líbal jsem

něžně znova a znova.

V přívalu vděčnosti říkal jsem

sladká a dětinská slova.

Nevím ženo, jak v tobě ďas

vzbudil šlapanou pýchu,

že ironizovat začal's

vážnost našeho hříchu

a sliby, které se neplní,

a vášeň, co do rána zchladne,

a něhu, jež nitro nezvlní,

za niž se zastydím za dne.

Namrazilo mne. Pravdy slov tvých

vědom byl jsem si zcela.

Drzé své ruce jsem zahanben zdvih'

z tvého dívčího těla.

_________________________________________

Jarní noc

Jarní noc působí sic blahodárně,

těžko však radovat se o vodě.

Má garderoba visí v zastavárně,

jako já visím v každé hospodě.

Je v světě velmi málo dobrých lidí

a ještě méně je tu kreditu;

za svoji zbytečnost v mé kapse stydí

se domovní klíč a klíč od bytu.

Rodičům lezou za nehty mé dloužky

a nešetřím jich, synek nevděčný,

a dělám všecko, jenom ne své zkoušky.

Však dobře vím: jsem člověk zbytečný.

Mne těší jen, že každý zbytečný je,

poslední trhan jak muž výtečný,

že zbytečné je všechno, co tu žije

i nežije. - Jsem člověk zbytečný.

_________________________________________

Přetékající pohár

Já držím pohár ve své dlani.

Je zpěněný a přetéká.

Já držím pohár ve své dlani,

jenž čeká na rty člověka.

Jenž čeká, zdali víno jeho

se do brázd vyschlých rozlije,

na snivých květech v jiných světech

zda zavěsí své krůpěje.

Jenž čeká, zda se sehnou květy

pod onou tíží ku zemi.

Jenž čeká, zdali jiné světy

rozzáří svými vůněmi.

Já držím pohár ve své dlani,

jenž čeká na rty člověka.

Já držím pohár ve své dlani:

své srdce, které přetéká.

Rabíndranáth Thákur

Až naplní se den

Až naplní se den,

až vítr ztichne unaven,

až k večeru pět ptáci nebudou,

mne zahal v tajuplný hustý závoj noci

jak tiše halíš zem svou božskou mocí,

jak uzavíráš zemdlený květ lotosový,

když soumrak ukládá se zlehka do listoví.

A vlídně nedovol

by patrný byl bol

u znaveného cestou poutníka.

Svou mošnu vyprázdnil již v neskončené pouti,

šat jeho zaprášen je, síla se mu hroutí.

Nechť stud i chudoba jsou jemu odebrána,

pod noci závojem ať kvetou nová rána.

_________________________________________